Stránka 1 z 5  > >>

22.02.2018
I’M a TOTAL BABE
17.01.2018
Hyperloop
fotografie
12.12.2017
Růže je
fotografie
13.11.2017
BOMBIČKA
fotografie
07.11.2017
Střed
fotografie
22.09.2017
Denis
fotografie
19.09.2017
RITUAL INVEST A.S. IČO: R2I0T1U7S
fotografie
20.08.2017
Kolikrát jsi člověkem?
fotografie
09.08.2017
Enviromem
fotografie
31.07.2017
£20 Fine // Praxe Chaosu
fotografie
21.06.2017
Still Motion
fotografie
29.05.2017
Galerie Caesar + Vitrína Deniska
fotografie
16.05.2017
Bůj tě miluje
fotografie
 
 

Kamilia Kard

I’M a TOTAL BABE

22. 2. – 17. 3. 2018

Vitrína Deniska

 

Kurátorka: Marie Meixnerová

Ve Vitríně Denisce už byla vystavena řada „žen za výlohou“, situujících ženské tělo do centrální pozice estetizovaného objektu, od stejnojmenné erotické výstavy Jiřího Havlíčka, přes citlivý portrét přítelkyně Tomáše Hrůzy až po fetišizující digitální autoportrét Toast McFarland, sochařský objekt Zuzany Kantové, na dějiny kinematografie odkazující portréty žen Bagdasarova a Morales či tělesnou performance Katy Mach.

Ať již rámována milujícím mužským pohledem, nabídnutím vlastního nahého těla ke konzumaci voyeuristickému pohledu čtenáře pánského časopisu (lomeno-umělce-lomeno-návštěvníka Vitríny Denisky-lomeno-náhodného kolemjdoucího) či konvencemi sebeprezentace v digitálním prostředí, v nezávislém výstavním prostoru, jehož program dbá pečlivě na genderovou vyváženost zastoupených autorů, postrádá žena jako pastva pro oči stejně hojně zastoupeného spoluhráče – muže ve výkladu. Mužské tělo, jež by bylo estetizováno, objektivizováno, sexualizováno nebo fetišizováno uhýbá pohledu, který je konformní, neutrální, smířlivý nebo mužský, někam mimo Vitrínu Denisku, kam jej dobrovolně situují přizvaní umělci.

Italsko-maďarská digitální umělkyně Kamilia Kard, zabývající se mj. ohledáváním problematiky sebeprezentace a hledáním (ženské) identity v internetovém věku (trénovaná malířka přitom často pracuje s odkazy na historické vizuální reprezentace, zejména ruské a maďarské akademické malíře 19. století) do této řady vnáší novou perspektivu; nabízí svěží ironizující autoportrét uzemňující všechny pohledy, které nejsou vlastní. V rámci rozsáhlejší série obdobně tematicky laděných digitálních tisků podstatnou část svého těla dokresluje tužkou, zcela se odhaluje a zároveň odosobňuje, a tím se stává totálním pánem našeho pohledu – rozhoduje, co a jakým způsobem z jejího těla uvidíme.

Co žena ukáže světu, jakým způsobem se bude tvarovat či se dále o sebe starat, a nakolik mystifikovat (vzpomeňme reklamy na kosmetický průmysl, plastickou chirurgii a zdravý životní styl, různé oděvní pomůcky), o tom ostatně rozhoduje jen ona sama.

Kamilia Kard je suverénním pánem pohledu. A každá jsme TOTAL BABE.

http://kamiliakard.org


Našimi partnery jsou:

PAF, Ministerstvo kultury, Vladimír Vaca, jlbjlt, artmap, Kožené věcičky

 

Pakliže internet vždy byl, a stále je, jedním ze základních témat internetového umění (jedna z jeho prvních definic zní, že „net art funguje výhradně v rámci sítě a jako téma si vybírá buď síť [internet], nebo ‚síťový mýtus‘“), je dnes toto médium již natolik dospělé, aby zvládlo mluvit i o jiných, intimnějších či univerzálnějších tématech. Dobrým příkladem je práce italsko-maďarské umělkyně Kamilie Kard; odvíjí se kolem digitálního obrazu, statického či animovaného, který lze převést na animované gify, webové stránky, tisky, videa a instalace. Odhaluje zájem o klasickou, tradiční zobrazivost, která je již mladé generaci umělců vyrostlých na internetu cizí / archiv, integrující a rozšiřující osobní paměť a individuální kulturu, v němž jsou minulost a přítomnost, starodávné obrazy i současné subkultury, věci velmi vzdálené a velmi blízké, zmixovány v celek, v němž je vše na stejné úrovni a dostupné skrze několik klíčových slov.

Čím je však její tvorba zvláštní a jedinečná, kromě vcelku běžné fascinace klasikou, je na jednu stranu Kamiliina malířská intuice, na stranu druhou způsob, jakým její zájem o nalezené obrazy motivují osobní příběhy, vzpomínky a fantasie. Například na webové stránce Free Falling Bosh (Bosh ve volném pádu) použila naprosto zjevný odkaz na Zahradu pozemských rozkoší Hieronyma Bosche k vytvoření dynamické reprezentace velmi současného neduhu: pocitu vyšinutí, způsobeného akceleracionistickým světem, který je v permanentním stavu spěchu, záplavou informací, zažívanou v nekonečném scrollování, a nejistotou, která se stala základem celého politického, ekonomického a sociálního systému. Boschovy alegorické postavy jsou uvězněny v nekonečném pádu prázdným prostorem bez ohledu na to, zda jde o Peklo či Ráj. Na velkém digitálním tisku Empty Delights Garden (Prázdná zahrada rozkoší), který je opět inspirován dílem Hieronyma Bosche, je původní přelidněné prostředí Boshovy malby vyprázdněno, aby bylo znovu zabydleno novou, již o poznání menší osádkou postav, kterou umělkyně buď rekrutovala ze sdílené paměti internetu, nebo vytvořila ve vlastní představivosti. Další práce odhalují fascinaci obskurními ruskými a maďarskými akademickými malíři 19. století, jejichž dobové narativy a královské fantazie jsou infikovány novějšími výjevy, odkazujícími na fantasy romány, soft porno a lidovou internetovou tvořivost překypující třpytivými efekty a odkazy k popkultuře, a osobnější ikonografií, zpravidla zprostředkovanou skrze kresbu. V nedávném díle My Love Is So Religious (Má láska je tak nábožná), webové stránce, která je pojatá coby série animovaných maleb, konfrontuje umělkyně téma lásky skrze narativní filtr sedmi smrtelných hříchů inherentní křesťanské tradici. Výsledkem je koláž – snadno rozpoznatelná i nesourodá zároveň – z filmových scén, anime, amatérských fotek, 3D animací, maleb a posvátných ikon i drobných animovaných gifů, nalezených kdesi hluboko v neznámých online depozitářích.

Domenico Quaranta, „Impara l'arte e mettila in rete“, in Vita e Pensiero, Anno 2016, N. 1 (febbraio 2016)

 

 

Jana Bernartová / Hyperloop
17. 1. - 9. 2. 2018
Vitrína Deniska

17. 1. 2018
vernisáž a prezentace
19:00

Kurátorka: Nina Michlovská

Výstava Jany Bernartové Hyperloop připravená pro olomouckou Vitrínu Deniska je jednou z trojice neoddělitelně spjatých, paralelně probíhajících prezentací, jimiž autorka uzavírá svůj dlouhodobý projekt zaměřený na zkoumání vlastností a možností zprostředkování digitální barvy. Její zájem v něm poutá zejména základní modrá barva RGB barevného spektra. Technickými parametry přesně definovaný barevný odstín, pro který jsme doposud nenašli vhodný slovní popis, neboť všechna přirovnání vykazují nepřesnost, stejně jako výsledný vjem diváka závislý na typu a kvalitě zobrazovacího zařízení. Nejbližším barevným ekvivalentem „výchozí modré“ ve fyzické podobě je po staletí užívaný pigment ultramarín – barva zatížená mnoha historickými, společenskými i náboženskými významy. S digitální modrou ji navíc spojuje zajímavý paradox. Je jím nemožnost přesné reprodukce do tištěné podoby. Právě chyby vzniklé během převodu z jednoho média na druhé a neschopnost současných nosičů přenést konkrétní barvu v nezměněné podobě z virtuálního do reálného světa autorku přivedly k důslednému prověřování vlastností barev, ale především možností reprodukujících technologií. Její vizuálně podmanivé prezentace v odstínech modré tak můžeme chápat jako místa experimentu, v němž prověřuje možnosti, ale zejména limity jednotlivých médií. Jeho prostřednictvím zároveň reflektuje vliv, jaký mají tyto nosiče na proměnu vnímání obrazu a v neposlední řadě i na změnu v pohledu na „klasické umění“.
Digitální obraz prezentovaný ve Vitríně Deniska je výsledkem několikanásobného přenosu moderními technologiemi. Na jeho počátku najdeme záznam pigmentu prezentovaný velkoformátovou projekcí na výstavě v Galerii města Blanska. Ten je živě přenášen webkamerou do internetové ScreenSaverGallery prezentující současné digitální umění prostřednictvím jednoduše stáhnutelné aplikace spořiče obrazovky, který se na monitoru v olomoucké vitríně objeví po dobu konání blanenské výstavy v závislosti na otevíracích hodinách galerie. Pomyslná mediální smyčka se tak uzavírá. Původní, vizuálně vyčištěný obraz se několikanásobnou transformací mění v „živé“ prostředí útočící na divákovu obrazotvornost. Využívá k tomu navíc mimikry, které jsou mu vlastní.


Našimi partnery jsou:
PAF, Ministerstvo kultury, Vladimír Vaca, jlbjlt, artmap, Kožené věcičky

 

 
 

 

Vladimír Havlík
Růže je
13. 12. 2017 — 13. 1. 2018
Galerie konText, TIC
Radnická 4, Brno

Host: Jan Krtička

 

Jednou jsem během semináře performance pod vedením Vladimíra Havlíka strávila tak dlouhou dobu zakreslováním drah padajících listů, až se moje ruka stala listem, který se stále znovu vracel na větev.

„Když se Gertruda Steinová později snažila vylíčit principy své tvorby, mluvila o souvislé přítomnosti obsahující více a více čehokoli a více a více začínání a začínání a začínání.“*

Vladimír Havlík se stále často vrací ke svým raným dílům z osmdesátých let. Pokud se nevrací, ukazuje se, jak důležitým tématem je pro něj čas a reflexe jeho ubíhání projevující se mimo jiné i zráním, šednutím a vadnutím. Zároveň je jím ale také oslava, romantické gesto darované přítomné chvíli. Růže jsou k tomu ideálním partnerem. V osmdesátých letech dělal z růží objekty, jednu pokusně zasadil do olomoucké dlažby. Spolupracuje i s dalšími rostlinami, případně se sám sází jako strom nebo pracuje se sobě vlastním porostem. Zasáhla mě jeho performance během uničovského fotofestivalu, při níž si nechal nabarvit šedé vlasy na hnědo a stal se tak téměř identickou kopií sebe samého o tři desetiletí mladšího. Na narozeninových fotografiích s darovaným pugétem se dokáže tvářit jako řezaná květina, která zodpovědně přidává slavnostnost slavnostním okamžikům vlastního životního jubilea.

Jan Krtička vytváří hlasové architektury napnuté mezi repráky. Jeho multikanálová zvuková instalace je tentokrát spouštěna pohybem návštěvníků, kteří mohou svými těly rozprostřít větu z Gertrudiny básně Sacred Emily do efemérního chrámu přítomnosti, v jehož nikách tiše voní Vladimírovy růže.

„Je to trochu rekonstrukce hipísácké utopie a trochu dekonstrukce skalní moderny.“** Opakující se slova znějí Brnějinak než opakující se slova kdekoli jinde. Zvláště pokud označují přírodniny.

*Jindřich Chlupecký, „O Gertrudě Steinové“, in: Gertruda Steinová, Vlastní životopis Alice B. Toklasové, Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců 1968, s. 216.

** Vladimír Havlík na fb chatu.

 

Kurátorka: Lenka Vítková

 

 
Petr Šprincl, Marie Hájková
Genesis
 
7. 12. 2017 - 5. 1. 2018
vernisáž: 7. 12., 18:00

Petr Šprincl a Marie Hájková navázali autorskou spolupráci už během studií v Ateliéru intermédií u Václava Stratila na brněnské FaVU a v současnosti jsou velmi výraznou tvůrčí dvojicí se zcela charakteristickým rukopisem. Pro jejich tvorbu je typická zneklidňující poetika, čerpající z temných stránek skutečnosti i z práce s osmimilimetrovým filmovým materiálem či VHS technikou, kdy jsou typické vlastnosti daného záznamového materiálu a zejména obrazové chyby obvykle vzniklé jeho opotřebením či narušením struktury zpředmětňovány, estetizovány až fetišizovány. Audiovizuální polohu tvorby zpravidla dotváří bohatá ikonografie přesahující médium pohyblivého obrazu, která získává prostor k prezentaci v rámci galerijních instalací nebo v módních kolekcích tvůrčí platformy Flash & Brain.

Práce Šprincla a Hájkové balancují na pomezí fikce, dokumentu a experimentu, přičemž jejich společným rysem je zkoumání různých společenských podob zla, skrývaného nezřídka pod tenkou slupkou každodenní reality. To platí o snímku Čapatý Ján, za nějž v roce 2013 získali hlavní ocenění v soutěži PAFu Jiné vize, dokumentární grotesce o vykradači hrobů Ondřeji Jajcajovi Vajcaj, apokalyptickém medajlonku hokejisty Gretzkyho 99 či americké temné postmoderní detektivce se záběry Ku-klux-klanu Blue Box. Dvojnásob pak o průběžně vznikajících epizodách volného seriálu o Moravě Morava, krásná zem, kde více než v ostatních pracích do popředí vystupuje národopisný element prostoupený archetypální symbolikou a, v tomto případě, temnou stranou jihomoravského folkloru.

Jižní Moravu tematizuje taktéž instalace objektu ve Vitríně Denisce Genesis – geneze zrození nového kroje, nového nacionalismu, který dovede ke zkáze celou Moravu, tedy svět. Nový kroj odkazující na připravovaný třetí díl nekonečné série Morava, krásná zem III: Genesis je vystaven jako prodejní objekt ve vitríně alias nacionalismus ve slevě.

Slovy Zdeňka Škromacha: „Zapalte ohně, naše vínečko a škvarky si vzít nedáme!“

Petr Šprincl, Jiří Neděla, Marie Meixnerová

 

Žaneta Reková
BOMBIČKA
Výstava: 13. 11. - 4. 12. 2017
Vernisáž a prezentace: 13. 11. 2017, v 18:00

Kurátorka: Markéta Polášková
Vtrína Deniska, Denisova 5, Olomouc
www.vitrinadeniska.cz

Výstava s názvem BOMBIČKA se zabývá otázkou Co je to obraz? a hledá jeho hranice. Od dvourozměrného vyjádření (v malířství) až k číselné (počítačové) formě.

Změnu významu obrazu v malířství zřejmě v nejexplozivnější formě inicioval pop-art. Pop-artový výbuch ,,zlidověnění“ a zpřístupnění ,,vysokého umění“ davu rozpohyboval obousměrný proud, který změnil souvztažnost umění a komerce. Postupným vývojem se plošný reklamní materiál stává rovnocenným výtvarným prostředkem a vyjadřovací formou. Výtvarné zásahy totiž autor nemusí vždy výslovně vyjádřit. Žaneta Reková v procesu tvorby hledá implozivní rozkoše v hledání způsobů komunikace autora.

Nenápadné mihotání tvaru, lehká nepřesnost a nedokonalost křivky způsobuje lidský náboj. Autorčiny tisky - malby - kresby - grafiky vytvořené za pomocí primitivní mobilní aplikace pracují s referenčními body současných trendů. Tvar, který se jeví jako technicky dokonalý, zpochybňuje drobnými nedokonalostmi kresby.

Žaneta Reková (*1995) je studentkou pražské UMPRUM, kde aktuálně působí v ateliéru Jiřího Černického a Michala Novotného. V centru jejího zájmu stojí malba, jejíž transformaci do jiných forem sleduje, a v návaznosti na to hledá potenciální hranice, kterých může tato proměna dosáhnout. O její přítomnosti uvažuje jako o neustále se měnícím, nicméně styčném prvku v její tvorbě. Žaneta inklinuje k experimentu ztvárnění možností pojmů malby.

 

 
Martin Fišr
Střed
výstava: 7. 11. – 2. 12. 2017
 
vernisáž
7. 11. 2017
17:30
Galerie konText, TIC
Radnická 4, Brno<>

kurátorka: Nina Michlovská
 

Martin Fišr. Insitní umělec a umělec hobbista. Kurátor, který byl kurátorem v době, kdy se ještě lidem, co připravují výstavy, neříkalo kurátor. Znalec moderního a současného umění. Nenápadný dělník a spolutvůrce uměleckého provozu. Zdrcující kritik. Správce depozitáře, který by nejradši přemaloval Rembrandta černým čtvercem. Vysokoškolský pedagog a věčný student. Fatální váhavec, pro kterého se (ne)možnost rozhodnutí stala nosným tématem. Vizuální nenasyta a znalec bizarní estetiky. Ve své výtvarné tvorbě často využívá obrazový materiál, který považujeme za nepotřebný brak. Pracuje s jeho nezaměnitelnou vizualitou, kterou chápe jako specifický odraz doby. Zajímá ho, jak koresponduje s obrazem, který si o určité době utváříme. Ať již jsme ji prožili na vlastní kůži nebo jen zprostředkovaně. Zažívá zvláštní druh souznění se starými reprodukcemi na schodištích bytovek, ať už jde o pohled na alpy v ranním sluníčku nebo Špálu v nejskvělejších barvách. Sběratel pohlednic z doby předcházející jeho dětství. Rád se jimi obklopuje. Doslova. Dlouho vybírá. Třídí. Pro své koláže citlivě volí dvojice pohlednic, z nichž jen ta jedna dokáže dopovědět příběh té druhé. S ironií sobě vlastní vypráví mikropříběhy na pomezí klukovského snu, zprostředkovaného zážitku a noční můry ze školy v přírodě. Vytváří radostné domácí instalace. Obdivovatel německých reklamních kalendářů a magazínů z časů, kdy devadesátá léta byla na vrcholu. Vymaskované reprodukce překrývá barvou. V maximální možné míře. Pak vede chirurgicky přesný řez, který odhaluje jen pramálo, protože jen pramálo za to stojí.

Nina Michlovská